Alena Kučerová

Ukázky z knihy:

 

"Najednou hups a na cestu vyskočil ušák! Asi pět metrů před čumák psice. Napřed jí to zarazilo, ale vzápětí vystartovala. Zajíc patrně plnil nějakého bobříka odvahy, protože pelášil stále ve stejné vzdálenosti po cestě před námi. Psice nabírala na rychlosti, moje "nesmíš" ji vůbec nezajímalo a já, cvaknutá za ní v sedáku, byla bezmocná. A tak jsme ho hnaly! Vpředu ušák, tři skoky za ním Bloncka a v závěsu za ní ječící já. "

​

Z Bloncky deníčku:

"Krabici položila v obýváku na zem a začala jí otvírat. Moc mě zajímalo, co tam má, takže jsem dovnitř narvala hlavu dřív, než ona ruce. Byl tam. Osminoh! Žádnej drobeček… a hnal se ven. Jakmile ho zblejskla, zaječela a předvedla něco, co bych nikdy nevěřila, že je s její tělesnou schránkou vůbec možné. Jen tak z fleku hupla na stůl! Tomu se říká motivace, panečku! Stůl zaúpěl a měl co dělat, aby se mu nohy nerozjely. Hlavně, že já si tam nesmím položit ani čumák! Zatímco ona, stojíc na stole deklamovala nějaké hodně vulgární rétorické cvičení a otřásala se odporem, osminoh vyrazil na obhlídku nového prostředí. Byla jsem mu v patách! Rychlej byl, to jo, ale né tolik, abych ho nestihla postrkovat čumákem. Pak jsem ho zkusila olíznout… a rétorické cvičení se kapánek změnilo. Začínalo „Blonckooooo, ty dobytkuuuu! Ať tě to ani nenapadne…“ dál jsem jí neposlouchala. Neměla jsem čas. Osminoh se mi totiž přilepil na jazyk!"

​

"Bloncka napjatě sledovala moje počínání. Seděla vedle mě s hlavou sehnutou nad bobkem, stejně jako já. Plně zaujaty svojí činností, jsme vůbec nevnímaly okolí. Zrovna jsme byly v nejlepším, když se mi za zády ozval mužský hlas: "Dobrý den, copak to tam máte?" Lekla jsem se tak, že jsem si do zkoumaného objektu málem klekla! A z leknutí také, bohužel, obvykle mluvím pravdu. "Hovno" vylítlo ze mě tak nějak vlastně samo, když jsem se otáčela."

​

"Potkáváme pár běžců, kteří nám uhýbají z cesty. V pohodě projíždíme kolem a ještě jim stihnu i poděkovat! Jsem na nás pyšná! Mé sebevědomí roste společně s ujetými kilometry bez nehody. Za mírnou zatáčkou se objevují dvě dámy se psem. "Utíkej! To je ten zlej!" ozve se. To mi tak chybělo! Nějaký samovenčitel a ještě prudič! Prolítne mi hlavou. Obě dámy prchají do lesa, psa vlekouc za sebou. Propadám davové hysterii. Bloncku si rozhodně pokousat nenechám! Vrhám se z kolobky s mezipřistáním o zem, chytám psici za postroj a rozhlížím se. "Tak kde je? Kde?" dožaduji se odpovědi od dam, které na nás němě zírají z lesa."

​

Z Bloncky deníčku

"Z garáže vytáhla hrubé koště a začala vymetat schody. Paráda! Sníh lítal skoro stejně jako od toho pluhu! To koště prostě musím mít, ať se třeba zblázní! Čapla jsem ho pěkně pevně, hnedka dole u štětin. Napřed se smála, že jsem prej prdlá. Ale smích jí brzo přešel! Přidala se ke mně totiž Gina, která se chtěla na koštěti povozit. Takže ona "zametala", Gina se vozila na koštěti a já jsem za něj zespoda tahala. Během chvíle byla v té své zimní výbavičce zpocená, jen z ní lilo. A to jsme byly teprve na čtvrtém schodu! Při dalším tahu najednou koště pustila a začala ječet, že jsem jí zadřela třísku. Tak to teda ne! Já jsem nic takovýho neměla, tak jsem ti to nemohla zadřít! Ale víš co? To neva! Ty si klidně měj třísku a já budu mít koště, jo? Zatimco kňourala a prohlížela si dlaň, vlekla jsem si košťátko ze schodů na zahradu."